FRANTIŠEK TOMÍK
FRANTIŠEK TOMÍK
MILOŠ PREKOP
Význam kondenzovaný do znaku a znak otevírající se výkladům
František Tomík se svými výtvarnými projevy pohybuje mezi sochami, obrazy, grafikou, kresbou a grafickými úpravami knih a dalších tiskovin. Za těžiště jeho tvorby lze považovat to, čemu bychom mohli říkat závěsné sochy, tedy výtvarný útvar na pomezí sochy a závěsného obrazu. Do plochy provedené závěsné sochy Františka Tomíka (odhlédneme-li od jeho obrazů, kreseb, grafiky a typografických projevů) balancují na hraně mezi sochou a závěsným obrazem, mezi figurací a programovou rezignací na ni. Objem je nahrazen obrysem a struktura povrchu převzala roli někdejší modelace. Objemotvorná funkce povrchu se vynořuje u Rodina a svým způsobem vrcholí u Giacomettiho, u něhož je objem radikálně vertikalizovaných figur prakticky zúžen na zvrásněný povrch. František Tomík nahrazuje objem obrysem a modelaci informelně (strukturálně abstraktně) pojatým povrchem. S obrysem pak zachází jako s modelačním prostředkem. Přes široký rejstřík výtvarných prostředků i oblastí, do nichž zasahuje, je Tomík bytostný sochař už proto, že ze závěsného obrazu učinil sochu. Do plochy vtlačované objemy jsou dosaženy obrysem, který působí na první pohled kresebně (ale ve skutečnosti je to latentní třetí rozměr sochy), a do nízkého reliéfu provedenou plochou, která vypadá, jako by byla autonomní vůči všemu ostatnímu. Napětí mezi plochou a obrysem, figurací a nefigurací, latentním objemem a plochou závěsného obrazu tvoří právě tu atmosféru nedořečenosti, bytostné dvojznačnosti, náznakovosti a hádankovitosti výtvarných projevů Františka Tomíka.
Tuto rébusovitost mají i Tomíkovy grafiky a kresby. Jsou to labyrintické, byť jednoduché struktury. Obrys je osekán na znak, který je nositelem mnohovýznamovosti. I v kresbách, obrazech a grafikách, podobně jako v závěsných sochách najdeme podobné motivické okruhy, vždy ozvláštněné názvy, které si rovněž pohrávají s mnohovýznamovostí a vtipem. Do znaku zhuštěné obrazy, kresby, grafiky a závěsné sochy tvoří z hlediska výtvarných prostředků a motivických okruhů jeden celek, který jako vzdálenou ozvěnou odráží echo někdejšího informelu, ale rozvíjí jeho podněty, jde nad něj právě tím, že nezůstává u struktury povrchy, ale pracuje s oscilacemi mezi objemem a plochou, obrysem a barvou. Oproti informelu, který byl uhranut novými možnostmi strukturální abstrakce, najdeme u Františka Tomíka vůli po tvarové pregnanci, kondenzované znakovosti, která je však otevřena širokému spektru možných výkladů.
Michal Janata
Strážce času, 2002,
deskový obraz, 99x44